XXX/365

21. června 2017 v 22:43 | Míša |  Rok ze slov
Protože byl v komentářích dotaz, kde jsem (Ahoj Allex) tak jdu vysvětlit spoustu okolností, navíc mám opravdu rozepisovací náladu, tak třeba z toho vzejde i něco delšího, než dva odstavečky, které stejně nebudou dávat smysl.
Končí školní rok (Hallelujah!!) a já jsem očekávala, že budu prázdniny trávit stejně, na týden navšítívm kamarádku a to je tak všechno, co budu dělat, zkouknu tak 3 různé seriály, občas si zaplavu v našem malém bazéně a při troše štěstí si třeba jednou zajdu zatancovat, ale za poslední týden se můj život obrátil o sto osmdesát stupňů, ale asi bych měla vysvětlit tři měsíce mé nepřítomnosti, hups.
Jak víte, v tu dobu se můj život tak trochu hroutil, já se hroutila a nezvládala jsem tíhu života, po několika týdnech jsem se dala do pořádku a přepadaly mě občasné špatné stavy, které se sem tam vrátí, ale žiju.
Ale nedávno jsem se rozhodla vzít život do vlastních rukou a nebát se toho, co si o mně kdo myslí. Řekla jsem si, že za mě nikdo jiný život žít nebude, že je na čase vylézt z toho, kdo jsem ukrytá, postavit se čelem a udělat nějakou drobnost, která mě pošoupne někam, kam chci být. A nebylo to nic velkého, napsala jsem klukovi, kterého jsem poznala a který se mi líbil a teď jsem tady, šťastná už týden v kuse, rozhodnutá, že v tomhle životním stylu budu pokračovat a nebudu dál jenom hnít, protože život může být velmi příjmený.
A v tomhle bodě se teď nacházím, budu se snažit komunikovat, bavit se, užívat si a doufat, že zmíněného kluka získám víc, protože kamarádství v tomhle případě není přesně to, co bych si představovala.

Moje rada pro dnešek a po zbytek času, co tohle někdo bude číst, protože pochybuji, že na tomhle blogu budu, zní: Žijte. Prostě se chopte života, udělejte něco, čeho jste se báli a bavte se, o tom život je. Žijete jen jednou a tak se podle toho chovejte :)
 

84/365

25. března 2017 v 21:39 | Míša |  Rok ze slov
Víte čím jsem posedlá? Buzzfeedem. Ty jejich videa absolutně žeru a protože aktuálně nemám nic, co bych sem chtěla dát, dám sem právě moje oblíbené video, u kterého se dokonce i na mé tváři objevil úsměv, tak si ho vychutnejte :)


82/365

23. března 2017 v 21:10 | Míša
Mám tak strašně zlý pocit, včerejší úspěšný den a pětidenní maraton bez brečení jsou u konce a já jen bych potřebovala někoho, komu můžu všechno říct a svěřit. Jsem plná emocí a potřebovala bych to dát pryč, jenže na to nemám lidi, to zní jak mafie, haha.

Dnešek nebyl úspěšný, dneska jsem naštvaná na idioty, který si nevidí do pusy, na celý svět a hlavně na samu sebe, ale to jsem tak nějak pořád. Dneska se jen posílily pocity sebenenávisti, tak já žiju, jak na houpačce, někdy je sebenávisti méně, někdy více.

Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, než já (což není tak těžký) :)
 


81/365 - Úspěšný den

22. března 2017 v 21:15 | Míša |  Rok ze slov
Touhle dobou už běžně ležím v polospánku, ano, ve čtvrt na deset, ale středy mám trochu náročnější a tak sem píšu v tuhle pozdní hodinu (pozdní asi jen pro mě). Dnešek beru jako úspěšný den z toho důvodu, že je to pátý, co se mi povedlo vydržet s jakousi podobou úsměvu na tváři. A taky jsem poprvé v životě hrála minecraft, hallelujah, Bůh žehnej mé kamarády... Pořád nechápu smysl té hry, ale dejme tomu, zabavila jsem se na 30 minut z angličtiny, pak se divím, že mi to nejde tak, jak bych si přála (V tomhle případě to výjimečně znamená dvojka, ne čtyřka, angličtina je snad jediný předmět, který zvládám.)

Co bych dál z dneška vyzdvihla, hm... Cvičila jsem tolik, že sotva stojím na nohou a nemůžu se dočkat mojí dokonale měkké postele, která mě pohltí a já budu most spát dlouhých 8 hodin, snad. To je jediný, na co teď myslím, zítřejší písemky jsou mi tak nějak jedno, alespoň teď, protože prostě postel a sny a mám pocit, že jen co dolehnu, tak spím jako zabitá. Ale jsem na sebe pyšná, za to cvičení myslím.

A protože tou postelí teď žiju, tak se s vámi loučím a doufám, že zítra najdu obsáhlejší téma ke článku.
Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, než já :)

80/365 - Cokoliv

21. března 2017 v 20:40 | Míša |  Rok ze slov
Dneska mám naprosto úvahovou náladu, kdy bych potřebovala nějaké téma a já bych o tom polemizovala ze všech možných stran, zkoumala každý aspekt, vše, co se tématu týká... Jenže žádné téma zadané nemám a sama jsem nějak neschopná ho najít. Tak zkusím napsat tak nějak vše, co mi jde hlavou, snad konečně něco, co má větší smysl, než moje negativní myšlení.

Viděla jsem na We♥It obrázek, který přesně nevím, jak zněl, ale bylo to něco ve smyslu toho, že nemáme nahotu vnímat sexuálně. A já s tím nesouhlasím... Od kdy je v pořádku promenádovat se po ulici sotva zakrytá? Já nevím, možná je to tím, že žiju tady a v Česku jsou lidi netolerantní a strašně stejný, jestli víte, jak to myslím. Cokoliv se vyhývá normálu je tady špatně a lidi na to poukazují, možná jsem, bohužel, jedna ze stereotypních lidí, ačkoliv mi asi většina věcí nevadí... Nevadí mi různé styly oblékání, které se po světě považují za normální, ale trpké Česko to prostě tak nevnímá, ale nahota podle mě není úplně v pořádku, ne na veřejnosti.

Miluju hudbu, kdo by to byl řekl. Poslední dny jsou sluchátka věcí, bez kterou se neobejdu a snažím se tím přehlušit všechno, zejména mé myšlenky, a fakt to funguje, už jsem asi 3 dny nebrečela, zázrak. A jsme zpátky u mých negativních myšlenek... Abych přešla k něčemu lepšímu, dnes mám dobrý pocit z mého výkonu při každodenním cvičení, já to neflákala! Dobře, musela jsem se pochlubit, trochu.

Na závěr vám sem hodím nějakou skvělou písničku, protože já tím žiju... A tahle je ta, která si mě naprosto, absolutně získala.

Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, jak já :)

79/365 - Já

20. března 2017 v 18:59 | Míša |  Rok ze slov
Než se plně vrhnu na učení (což v praxi znamená na mobil, mezitím co před sebou budu mít otevřenou učebnici, ale ani se do ni nepodívám), je na čase nový článek, která bude oficiálně o mně, ne že by po tom snad někdo toužil, ale vždy je zajímavé napsat charakteristiku sama sebe, tak se o to pokusím.

Jsem Míša, jak jste si mohli již všimnout. Jednoduché běžné jméno, které přesně vystihuje, jaký jsem člověk, naprosto běžný, bez výjimečných vlastností, nebo snad dokonce talentu. Je mi osmnáct let, článek, ve kterém jsem tak rozebírala, že se toho věku bojím, je jen o kousek níž, než tenhle. A když se to stalo, nenastala žádná změna, krom té, že jsem se přestala bát objednávání alkoholu na plesech (ano, fakt existoval člověk, která v sedmnácti se bál říct o alkohol), takže se to trochu rozjelo a můj život se v tomhle ohledu snad posunul na chvíli ke krásným momentům.
Jsem introvert a můj způsob vyjadřování je srozumitelnější skrz psaní, což je možná důvodem, proč mám více přátel přes internet, než v reálném životě. A opravdu, jsou to opravdový, reálný přátelé, za které bych dala ruku do ohně a jsem si jistá, že i oni za mě.
Psaní. Další věc, kterou jste o mně mohli již zjistit. Mám psaní fakt ráda, trávila jsem dny tvořením alternativních vesmírů s neexistujícími hrdiny, spousotu lásky a překážek, jenže ta doba asi přešla? Nebo ne, tak bych to neřekla, psaní pořád miluju, ale tak nějak nemůžu najít inspiraci, možná to je tím, že ani sama nevím, kdo jsem já, natož tvořit nové lidi. Ale dřív jsem opravdu dokázala u otevřeného Wordu sedět hodiny a ťukat do klávesnice nová slova. Teď mi to dělá trochu problém, ale snažím se, mám pocit, že tenhle blog by mi s tím trochu mohl pomoct.
Co dál o sobě můžu říct... Pracuji na sebevědomí. Dostala jsem se do bodu, kdy se fakt nemám ráda, tak se snažím, aby bylo něco, co bych mít ráda mohla. Ne že by mi to úplně šlo, vlastně zažívám nejhorší měsíce v životě, ale já říkám, že dokud se snažím, tak je to dobrý. Jakmile přestanu, můžete o mně začít mít strach.
Kdyby se někdo chtěl na něco zeptat, odpovím, ale už opravdu nevím, co o sobě říct.
Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, než já :)

78/365 - Rok bez tří měsíců

19. března 2017 v 15:17 | Míša |  Rok ze slov
Co třeba z roku ze slov udělat "Rok bez třech měsíců ze slov"?
Tehdy na začátku, když jsem tenhle blog začala, jsem byla plná naděje, optimismu a odhodlání. Pak se mi rozbil počítač, který byl měsíc v opravně, já jsem onemocněla a pak jsem si říkala, že to nemá cenu. Ale ono má, no ne?
Dva měsíce, co jsem článek nenapsala, bylo hodně hektických. Zažila jsem nejkrásnější noc ve svém životě, tancovala jsem na plese svůj první ploužák s klukem (ano, v osmnácti letech) a od té doby to jde jen dolu z kopce a já se snažím zjistit, kdo jsem.
A nedaří se mi to. Nevím, kdo jsem, kdo chci být a co se svým životem. A z optimisty, kterým jsem před nějakou dobou byla, se stal člověk, který slovo šťastný zná jen z doslechu. Snažím se, to je moje odpověď na otázku o tom, jak se cítím. Příliš mnoho tlaku z okolí i ze mě, příliš mnoho nároků, příliš mnoho všeho. A já se snažím se zvednutou hlavou kráčet vstříc mému osudu, ačkoliv absolutně nevím, jaký osud to je.
Jsem úplně mimo, nikdy jsem nechápala ty obrázky, že člověk ohodí masku jakmile se ocitne doma, ale tak nějak už chápu... Vždy, než nastoupím do autobusu směrem škola, se musím nadechnout a přinutit k úsměvu. Dneska mám relativně dobrý den, neproklínám sebe samu ani okolí. Ale tyhle dny netrvají dlouho.
Doufám, že třeba někdo tenhle web ještě navštíví. A doufám, že já ho ještě navštívím.

Chci vám to vše vysvětlit. A nejen kvůli vám, ale chci to ze sebe dostat a protože oficiálně nemám nikoho, komu věřím, tohle je svět plný anonymních lidí a jo, sem to napíšu.
Začalo to tím, že jsem asi zase podlehla klukovi, o kterém jsem si myslela, že prostě už ne. Vlastně tímhle to nezačalo, to se děje aktuálně, ale... Jeho modré oči mě absolutně zabíjí, po třech letech, kdy měl zájem on o mě, mám zájem já o něj. Ale dva a půl roku má šťastný vztah a já jsem za něj ráda, samozřejmě, protože je to skvělý kamarád, ale to je ono, kdyby neměl tyhle oči, ten úsměv, ten humor, tak by byl mnohem lepší kamarád, chápete?
Horší věc je ale ta, že nesnáším samu sebe. O tom už tu článek byl, že? O tom, jak nesnáším, jak vypadám. Ale posunulo se to, každý večer trávím přemýšlením o tom, jak je všechno na hovno, odpusťte mi ten výraz. Nemám komu věřit, úplně jsem ztratila důvěru v mé přátele a to jsou to nejlepší lidi na světě a asi si mou důvěru zaslouží, ale já to nedokážu nikomu říct, nevím. Nechápu, jaký význam má moje existence na tomhle světu, nemám mu co nabídnout. Pořád nesnáším, jak vypadám, ale horší je to, kým jsem. A to jsem řešila cleou tu dobu, co jsem tu nebyla, možná je to tak lepší, protože depresivita ze článků by na vás dýchala tolik, že byste sami tuhle náladu chytli a to bych nechtěla.
Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, jak já :)

9/365

9. ledna 2017 v 20:28 | Míša |  Rok ze slov
Hádejte, komu se rozbil počítač a kdo tak omlouvá svou lenost ke včerejšímu článku? Ale vážně, počítač zkolaboval a bude muset k doktorovi, já mám vypůjčený notebook, který nemám ráda, protože ta klávesnice je úplně od věci, ale co už... Dneska mám naprosto perfektní den a náladu, nepamatuji si, kdy bych se měla takhle a miluju to.
Začalo to jedničkou z fyziky a já nikdy, NIKDY, nemívám jedničky z fyziky. Vlastně jedničky celkově nejsou zrovna moje parketa, pokud nepočítáte angličtinu. Jsem šokovaná ale značně ráda, vypadá to, že moje vysvědčení bude lepší, než za poslední roky a to jsem se tohle pololetí orpavdu neučila, ehm, a jo, jsem spokojená sama se sebou.
Nejen v ohledech učení, dneska mám pocit, že se fakt mám ráda, a to se mi líbí. Mám strašnou chuť si povídat a mluvit a prostě se bavit, ani není o čem, jen tak plácat to, co mě zrovna napadne, což vlastně dělám i teď. Dneska je ideální den na cokoliv, cítím, že bych mohla zdolat svět, jen škoda, že dnešek už končí a jediné, co jsem dnes udělala, bylo naučení se na literaturu, ale i to se počítá, protože běžně se neučím tolik, snad si něco zapamtuju a zbytek se doučím zítra, hlavně Rusko, ruská jména jsou divný, co.
Dobře, moje isnpiraci vymizela, tak doufám, že se máte hezky :)

7/365 - Závislost

7. ledna 2017 v 23:00 | Míša |  Rok ze slov
Dneska jsem se stala závislou na hře Plague Inc., doma jsem prohlásila, že v posledních dnech, kdy mi je ještě sedmnáct, se dávám na stranu zločinu a snažím se vyhubit celý svět, ačkoliv se mi to nedaří.
Taky jsem dneska zkoušela přebarvit své ombré, ale nevyšlo to uplně podle mých představ, nikdo si zřejmě nevšimne, že jsem se o něco snažila, ale zkusím to znovu, s trochou tmavší barvou, abych byla spokojená.
Jinak jsem se vyžívala v pohledu na Awkward, protože ten seriál je život, jo. Matty je láska a všichni tam jsou lásky.
Já nevím, nemám o čem psát, padám únavou, mějte se hezky :)

6/365 - Strach

6. ledna 2017 v 20:55 | Míša |  Rok ze slov
Dnešek byl dlouhý den.
Dokoukala jsem čtvrtou sérii Awkward, to znamená, že mi chybí už jen serie a já nevím, co budu dělat se svým životem po tom, co to dokoukám. Vlastně jo, najdu si další seriál, u kterého budu schopná strávit 4 hodiny denně. A to je můj život, dámy a pánové.
Znáte to, když jste nervózní naprosto bez důvodu? Nebo je důvodem to, že za dva týdny jdete na ples kamarádce a vy už jste nervozní takhle dopředu? Nebo z narozeninové oslavy, která je za týden? Asi je to jen mnou, ale jen při pomyšlení na nadcházející akce se mi svírá žaludek, nervozitou a snad i natěšeností. Dva pátky za sebou nebudu sedět doma. A čekají mě narozeniny, jeeej.
Nejsem si úplně jistá, jestli jsem připravená na dospělý život. Osmnáct. Tak významné číslo, které ve skutečnosti znamená jen to, že máte povolené věci, které vás můžou zabít. (To nejsou moje slova, ale z Awkward.) Nevím, asi to není nic velkého, teda prakticky to nebude nic velkého, ale teoreticky se to všude omílá, je mi osmnáct, jsem dospělá, měla bych vědět, kdo jsem a co od života chci.
Ale já nemám tušení. Nevím, kdo jsem, nevím, kým chci být. Jsem holka, ketrá se bojí dospělosti, která o sobě stihla zjistit to, že opravdu nesnáší rajčata a vlastně skoro všechnu zeleninu. Taky to, že se nedokážu s lidmi bavit tak jednoduše, jak bych si přála, nebo spíš se nedokážu bavit o vážných tématech. Moje nejlepší kamarádka a druhá dobrá kamarádka, kterým věřím, bydlí za hranicemi našeho státu nebo blízko u nich, akorát na druhý straně ČR. Zalíbení najdu vždy v někom, koho nemám šanci mít, protože je buď dvojnásob mého věku (ehm) anebo šťastně zadaný. Anebo jsem si jeho pozvání ven všimla po půl roce (za to se pořád proklínám).
Kým chci být? Nevím. Na jakou školu chci jít dál? Nevím. Kde chci žít? Praha nebo Anglie. Co od života chci? Abych se na jeho konci ohlédla a řekla si, že to stálo za to. Čeho se nechci vzdát? Rodiny, některých z mých přátel a psaní.
To některých z mých přátel zní opravdu zle, ale už dávno vím, že vedle několika z nich se necítím zrovna příjemně, že by mi bez nich bylo lépe, ale neumím se postavit sama za sebe a říkat ne.
To mě posouvá k další otázce. Co se chci naučit? Říkat ne, nevyhovovat všem, dělat věci pro sebe, stát si za svým.
Mám spoustu času dosáhnout toho co chci, kdybych snad věděla, co to je. Ale to číslo, které je přede mnou stále větší, mě děsí. Blíží se to tak rychle, že za týden touhle dobou budu snad pod stolem a schovávat se před časem, protože bude zbývat jen několik desítek hodin a ze mě bude oficiálně plnoletá.
A já vůbec nevím, co si s tím mám počít.

5/365 - Sníh a kousek ze mě

5. ledna 2017 v 21:07 | Míša |  Rok ze slov
Panebože, jak já miluju sníh. Lidi okolo mě si stěžují, že jim sahá po lýtka a že je to mokrý, studený a je jim zima. Ale mně to spíš dává pocit čistoty, alespoň v brzkou ranní hodinu po tom, co čerstvě napadne, dokud auta ještě odpočívají v garáží, ehm. Ale i potom se dá zajít mimo silnici, někam na procházku, a čistota z toho sálá. Žádný chlad okolo mě, chlad ve mně, naopak mám z toho mnohem příjemnější pocit. A když už nebyl na Vánoce, tak teď mi to vyhovuje a doufám, že přes noc napadne ještě více a já budu moct stavět sněhuláky, nebo jít sáňkovat - bez ohledu na můj věk.
Dnešek byl zvláštní den. Moje nálada byla na bodu mrazu a kdokoliv na mě promluvil, ten měl den asi zkažený, nebo alespoň horší, než do té doby. A jakmile jsem došla domů, nálada naopak začala stoupat a já ani nevím, kam celý den zmizel, asi se utopil někde mezi Simple plan a seriálem Awkward, jinak si to vysvětlit neumím. Asi bych měla dělat něco víc, než sledování seriálů.

V noci jsem se vzbudila kolem třetí hodiny ranní a nemohla usnout, má představivost se zase rozjela na plné obrátky, po velmi dlouhé době, utvořila se v ní spousta scén vhodné do nějakého romantického příběhu, tak sladkého, až se člověku kazí zuby jen při pohledu na to, ale myslím, že to stejně někdy použiju, až budu mít zase vhodnou náladu na vytvoření alternativního světa se spokojeným párem, který čelí celému světu, to já dělám ráda, pokud se nezaseknu hned na prvním odstavci - což se taky stává často. Ale opravdu mám chuť na nějaký zimní romantický příběh, ten sníh ve mně vyvolává zvláštní věci.

A taky mám strašnou chuť na koncert. Sestra mě často vytahuje na český interprety, zejména Pavla Calltu a Sebastiana a jo, fakt si to užívám. Vlastně bych si užila koncert snad kohokoliv, mám strašně ráda živou hudbu, atmosféru, lidi, kteří zpívají jediný text a to všechno okolo toho, dokonce třeba i mráz, který teď venku panuje, ačkoliv to už je na hraně snášenlivosti, nejsem si úplně jistá, jestli bych v tomhle koncert ustála.
Moje dnešní Nevím o čem budu psát, je asi u konce, se spoustou nesouvisejících řečí, ale co na tom záleží, já mám splněno a hurá do postele, mějte se hezky :)

4/365 - Střídavá nálada

4. ledna 2017 v 21:01 | Míša |  Rok ze slov
Mám tak strašně divnou náladu.
Ráno jsem vstala s obrovskou nechutí do všeho, ale bohužel mi to nepomohlo a já stejně musela čelit světu. Pak jsem se dozvěděla nejlepší zprávu na světě... Kluk, kterého jsme viděla poprvé a naposled téměř na den přesně před rokem, přijde na mojí (kamarádky) oslavu, uvidíme se přesně po roce a přijde jenom protože tam jde Míša (já). A můj den se nesl ve stejném duchu, střídavě dobrá nálada, střídavě už horší a teď jsem na bodě, kde to je spíš zlý, no.
Včera jsem tu vysypávala, jak je všechno o pozitivním přístupu a o pár hodin později jsem se cítila tak neskutečně sama - a ono to trvá. Lidi, kterým věřím, jsou přinejmenším 300 km daleko a tady nemám nikoho, koho bych mohla obejmout a vysypat mu všechno, dokonce jsem se ani nemohla těšit z toho, když mi kamarádka řekla, že ten kluk přijde kvůli mě, protože si z toho dělala srandu. A já prostě chci někoho blízko, komu budu moct říkat o všem, co mám na mysli, bez smíchu a odsuzování, někoho, komu budu moct věřit.

Nemám ráda tuhle náladu, radši bych to vždy zaspala nebo tak, ale chodit spát v devět hodin je na můj věk trochu divný, nebo možná už zase v pořádku, kdo ví.

V počítači mám soubor, kde píšu, když mám chvilky kreativní nálady a v sobě spoustu emocí, našla jsem tam tohle:
Najít člověka, který vám bude blízko, je těžké. Mít někoho, kdo vás bude poslouchat, kdo se o vás bude OPRAVDUzajímat, bez toho aniž by to byla zástěrka toho, že něco potřebuje. Mít někoho, komu můžete věřit, komu svěříte největší tajemství svého života.
To je to, o čem je život, najít někoho takového a pořádně si to s ním všechno užít, každou minutu prožít, jako by byla ta poslední, naplnit jí vzpomínkami a pocitem, který je to nejlepší, co můžete cítit. Prostě mít pocit, že jste na vrcholu světa, že nikdo není víc, jak vy. Prostě jen cítit ten pocit, který vás naplní, zahřeje a vy se cítíte tak zatraceně šťastní.
Myslím, že to není poprvé, co se cítím takhle, asi to je častější, než bych si přála :)

Doufám, že váš den byl lepší... Mějte se hezky :)

3/365 - Pozitivní myšlení

3. ledna 2017 v 16:37 | Míša |  Rok ze slov
V druhé polovině teď už minulého roku jsem zažívala těžké časy. Zlomila jsem se, ačkoliv jsem si předtím nemyslela, že bych to někdy dokázala, nesnášela jsem se. Strašně moc, při pohledu do zrcadla jsem si přestala říkat, že mám hezký úsměv, ale začala si všímat jediného pupínku na mé tváři. Viděla jsem povislé bicho, velká stehna a někoho, koho nikdo nemůže mít rád. Viděla jsem někoho, koho ani já sama nemůžu mít ráda.
Předtím jsem vždycky říkala, že až mě někdo bude mít rád, tak kvůli tomu, jaká jsem. Opakovala jsem, že vím, že nejsem hubená, ale že jsem spokojená s tím, kdo jsem. A pak se to jeden den zhroutilo, absolutně, jako domeček z karet se mé základy zbořily a já najednou nevěděla, co mám dělat.
Stála jsem před zrcadlem, dívala se sama sobě do očí a říkala si, jak se nesnáším. Začalo to absolutně nevinně, kdy mi kamarádka posílala její třídnu fotku, kde byla polovina holek v croptopu a ona poznamenala, že jedna holka si to nemůže dovolit, protože na to není dost hubená (a podotýkám, že podle mě hubená je) a já nechápala. A asi jsem prostě měla špatný den a tahle maličkost mě popostrčila špatnou a opačnou stranou, než jsem se do té doby ubírala. Vždy jsem říkala, že jsme optimista, že myslím pozitivně, že mám ráda, kdo jsem a že jsem šťastná. Ale zažívala jsem špatné období a tahle věc mě postrčila na okraj. Neměla jsem sílu, neměla jsem chuť, nechápala jsem, jak mě může mít někdo rád.
Tak jsem začala cvičit, přestala jíst devadesát procent věcí a hlavně se distancovat od lidí, které mám ráda. Pamatuji si, jak jsem se s tím po několika týdnech svěřila své nejlepší kamarádce, která bydlí dost daleko na to, aby nemohla přijít a vynadat mi, prostě jsem jí to napsala, protože se to všechno začalo rozpadat, protože jsem jí sotva odpovídala na zprávy, protože příliš naléhala. A ona mi řekla, že nechápe, jak si to můžu myslet, že jsem nejlepší člověk na světě - a to mě rozbrečelo daleko víc, než cokoliv předtím, ale nebyly to slzy jsem ráda, že jí mám. Spíš to bylo typu nechápu, jak si to o mně může myslet, nechci ji dál tahat za nos. Po měsíci jsem viděla malou změnu, byla jsem ráda, že se sebou něco dělám, pak jsem onemocnila a tam má snaha skončila, postupně moje špatné období přestalo a jsem za to ráda.
Ale proč tohle všechno píšu... Je to vše o přístupu, ne o někom dalším. Jde o to, jak se na svět díváte vy, z čeho máte radost, co si příliš připouštíte k tělu. V posledních dnech jsem strašně šťastná, chodím ven každý den a všímám si toho, co mám na světě nejradši a tím je nebe, příroda, vzduch. To mi dělá radost, to mi dodává energii a chuť do života. Taky jsem šťastná, protože ze sebou zase něco dělám a dělám to jen kvůli sobě, proto by mi to mohlo vydržet. Ačkoliv mě ruce bolí při každém pohybu a moje stehna na tom nejsou taky nejlépe, ale miluju bolest, kterou cítím po cvičení. Koukám se na věci, které mě dělají šťastnou a snažím se nevšímat věcí, které mě lehce dokáží rozhodit. V tom je to kouzlo šťastného života, jen ve vás a ve vašich myšlenkách.

2/365 - Nejen literární hrdina

2. ledna 2017 v 20:40 | Míša |  Rok ze slov
Rozbouřená hromádka hormonů.
Tak bych dnešek, nebo sebe dneska, popsala několika slovy. Motýlky okolo žaludku, slzy v očích, později i na tvářích, hloupý úsměv na rtech a to všechno jen kvůli knižní postavě. Moje romantické já, zalezlé nějakou dobu už hodně hluboko, vystrčilo své růžky na povrch a nechalo mě pro jednou zase nepřipravenou čelit tomuhle světu - ještě, že v takovýhle případech, tu máme ten knižní. Ještě, že jsem dneska měla čas se na osm hodin zavrtat do své postele a hltat jedno slovo za druhým, nevnímat čas ani hromadu přicházejících zpráv na sociální sítě, prostě jen být sama - a s romantickými představami mojí oblíbené autorky, která své představy umí napsat tak, že se to stává i mými představami.
Najednou netoužím po princi na bílém koni, ale po muži s tím nejjasnějším modrým pohledem,který nedává najevo pocity, který je uzavřený a zničený svou minulostí... A ne, nemluvím o Padesáti odstínech, ačkoliv i pro mě popis hlavního hrdiny ze začátku dost připomínal hrdinu téhle série. Mluvím o knížce Ugly love (v překladu Odvrácená tvář lásky), od Colleen Hoover. Ta ženská snad umí čarovat. A to jen pomocí slov.
Anebo je to možná tím, že hlavní hrdina, Miles, má přesně takové oči, jako Honza. Modré, nejjasnější, které vypadají, jako by o vás věděly všechny, jako by viděly až na dno vaší duše, přesně takové, od kterých nemůžu odtrhnout svůj pohled a nemůžu se přestat donutit nemyslet na ně. Panebože, příliš zabíháme do mého soukromí.
To byl můj den, no. Strávený v posteli s literárním hrdinou, se spoustou slz a hroznového vína (protože moje snaha hubnout mi zakazuje brambůrky, kterými bych se asi normálně ládovala, kdyby mi snad ještě chutnaly), s myšlenkami na mé kluky z okolí, na mé vlastní hrdiny a na mé hormony, které samy neví, co se sebou.
A taky jsem včera večer cvičila tak, že dneska jsem při každém pohybu vnímala bolest stehen - ale ani to mi nezabránilo v zimní procházce, zatím jsem na sebe pyšná. A zítra návrat do reality, bohužel.
Ale mám za sebou druhý den tohohle projektu, spokojená se svými slovy, spokojená se svým životem, pořád naplněná spokojeností a jakousi nadějí, s trochou zmatku a motýlky v břichu, s produktivní náladou a touhou ťukat do počítače další svá slova a to asi i udělám, nepotřebuju jít spát tak brzo, zítřek zvládnu i s kruhy pod očima, nečeká mě setkání s někým, na koho bych chtěla zapůsobit, jestli to dává smysl. Ráda si vymýšlím příběhy a dávám je do souborů v počítači, málokdy zveřejňuju svá slova a když už, tak rozhodně ne s mou identitou. Ráda bych psala, v budoucnu, tvořila příběhy, které lidi snad dojmou tak, jako to dokáže Colleen a její věci se mnou - od ní bych četla i nákupní seznam (jak napsal John Green v Hvězdy nám nepřály).

1/365 - Předsevzetí

1. ledna 2017 v 21:38 | Míša |  Rok ze slov
Nejsem člověk, který by si dával novoroční předsevzetí, věřil, že nový rok změní všechno, nejsem ten, kdo by si dával hromadu cílů a doufal, že se to stane. Ale přesto jsem podlehla tlaku sociálních sítí a spousty motivačních řečí, na kterých je vlastně pořád to stejné omílané dokola: Nový rok, nový začátek, nový život, nový ty.

Tak prosté, tak naivní.

Ovládla mě dnes kreativní nálada, celým mým tělem - a hlavně konečkami prstů - mi proudila energie, touha něco vytvořit a dát někam to, co mnou tak hýbe. A protože moje kreativita se chce vždy vybít rychlým ťukáním do klávesnice, tak proč se o to nepodělit s někým, koho třeba tenhle celý koncept a řeči naprostého cizince zaujmou. A tak jsem tady, první lednový den a zároveň první den roku 2017 (kdyby to někomu uniklo), se spoustou řečí, o které nikdo nestojí, ale já je toužím psát.

Nový rok, spousta možností? Proč čekáme vždy na něco nového, než začneme s tím, co chceme? Nový rok, nový měsíc, nový den. ƒƒƒ"Od zítřka začnu cvičit," "Zítra se mu konečně omluvím," "Příští měsíc už opravdu budu šetřit a neutratím svou výplatu hned první den," a tak dále. Proč neříkáme "Tu čokoládu nechci, hubnu, od teď," ... A tímhle jsem si pravděpodobně odpověděla sama. Když chceme něco udělat, musíme to udělat hned, ne čekat na nový cokoliv.
Nemám předsevzetí, ale přesto bych splnila ráda pár věcí...
1. Ráda bych se na tenhle projekt nevykašlala hned druhý den
2. Asi bych ráda zhubla, ale ty čokolády vedle mi nepomáhají.
3. Ráda bych byla sama sebou - ať to znamená cokoliv.

Je tu spousta věcí, co se sebou člověk chce udělat, ale nikdy nenajde čas nebo odvahu - anebo se na to prostě jen vymlouváme, každý z nás, ruku na srdce, kdo z vás si někdy řekl, že to počká? Ačkoliv nejsem člověk, co si dává předsevzetí - nebo jím nechci být -, kdo nevěří na nový začátek, protože je nový rok, ale přesto by dnešek mohl být vaším novým začátkem. Nebo zítřek, pozítří, nějaký náhodný den v květnu. Jakýkoliv den může být vaším pomyslným začátkem.
Ale ještě lepší je, když nový začátek není potřeba. Být spokojený se svým životem, s tím, kdo jsme, to by měl být cílem každého. Mít vše, co si kdy přál, netoužit po malichernostech a být spokojený.

Krom kreativní nálady, o které jsem už mluvila, mnou cloumala láska. Ne láska ke konkrétnímu člověku, ale láska k celému světu, ke všemu a ke všem. A pak jsem si přečetla články o tom, co se včera stalo v Istanbulu, a láska přešla. (Haha.) Venku je to naprosto kouzelný, když pomineme mráz, který se dostane i tou nejmenší škvírou člověku pod kůži. (Hlavně když se ten člověk pokouší o super fotky, aby měl co dát na internet.) Ale ten pohled je k nezaplacení, bílá zem a hlavně bílý porost, lesy a všechno běžně zelené, je v novém kabátě naprosto dech beroucí a ta čistá pokrývka kolem způsobí, že i vy se cítíte tak nějak čistě - když už ne jindy.

Kam dál