Leden 2017

9/365

9. ledna 2017 v 20:28 | Míša |  Rok ze slov
Hádejte, komu se rozbil počítač a kdo tak omlouvá svou lenost ke včerejšímu článku? Ale vážně, počítač zkolaboval a bude muset k doktorovi, já mám vypůjčený notebook, který nemám ráda, protože ta klávesnice je úplně od věci, ale co už... Dneska mám naprosto perfektní den a náladu, nepamatuji si, kdy bych se měla takhle a miluju to.
Začalo to jedničkou z fyziky a já nikdy, NIKDY, nemívám jedničky z fyziky. Vlastně jedničky celkově nejsou zrovna moje parketa, pokud nepočítáte angličtinu. Jsem šokovaná ale značně ráda, vypadá to, že moje vysvědčení bude lepší, než za poslední roky a to jsem se tohle pololetí orpavdu neučila, ehm, a jo, jsem spokojená sama se sebou.
Nejen v ohledech učení, dneska mám pocit, že se fakt mám ráda, a to se mi líbí. Mám strašnou chuť si povídat a mluvit a prostě se bavit, ani není o čem, jen tak plácat to, co mě zrovna napadne, což vlastně dělám i teď. Dneska je ideální den na cokoliv, cítím, že bych mohla zdolat svět, jen škoda, že dnešek už končí a jediné, co jsem dnes udělala, bylo naučení se na literaturu, ale i to se počítá, protože běžně se neučím tolik, snad si něco zapamtuju a zbytek se doučím zítra, hlavně Rusko, ruská jména jsou divný, co.
Dobře, moje isnpiraci vymizela, tak doufám, že se máte hezky :)

7/365 - Závislost

7. ledna 2017 v 23:00 | Míša |  Rok ze slov
Dneska jsem se stala závislou na hře Plague Inc., doma jsem prohlásila, že v posledních dnech, kdy mi je ještě sedmnáct, se dávám na stranu zločinu a snažím se vyhubit celý svět, ačkoliv se mi to nedaří.
Taky jsem dneska zkoušela přebarvit své ombré, ale nevyšlo to uplně podle mých představ, nikdo si zřejmě nevšimne, že jsem se o něco snažila, ale zkusím to znovu, s trochou tmavší barvou, abych byla spokojená.
Jinak jsem se vyžívala v pohledu na Awkward, protože ten seriál je život, jo. Matty je láska a všichni tam jsou lásky.
Já nevím, nemám o čem psát, padám únavou, mějte se hezky :)

6/365 - Strach

6. ledna 2017 v 20:55 | Míša |  Rok ze slov
Dnešek byl dlouhý den.
Dokoukala jsem čtvrtou sérii Awkward, to znamená, že mi chybí už jen serie a já nevím, co budu dělat se svým životem po tom, co to dokoukám. Vlastně jo, najdu si další seriál, u kterého budu schopná strávit 4 hodiny denně. A to je můj život, dámy a pánové.
Znáte to, když jste nervózní naprosto bez důvodu? Nebo je důvodem to, že za dva týdny jdete na ples kamarádce a vy už jste nervozní takhle dopředu? Nebo z narozeninové oslavy, která je za týden? Asi je to jen mnou, ale jen při pomyšlení na nadcházející akce se mi svírá žaludek, nervozitou a snad i natěšeností. Dva pátky za sebou nebudu sedět doma. A čekají mě narozeniny, jeeej.
Nejsem si úplně jistá, jestli jsem připravená na dospělý život. Osmnáct. Tak významné číslo, které ve skutečnosti znamená jen to, že máte povolené věci, které vás můžou zabít. (To nejsou moje slova, ale z Awkward.) Nevím, asi to není nic velkého, teda prakticky to nebude nic velkého, ale teoreticky se to všude omílá, je mi osmnáct, jsem dospělá, měla bych vědět, kdo jsem a co od života chci.
Ale já nemám tušení. Nevím, kdo jsem, nevím, kým chci být. Jsem holka, ketrá se bojí dospělosti, která o sobě stihla zjistit to, že opravdu nesnáší rajčata a vlastně skoro všechnu zeleninu. Taky to, že se nedokážu s lidmi bavit tak jednoduše, jak bych si přála, nebo spíš se nedokážu bavit o vážných tématech. Moje nejlepší kamarádka a druhá dobrá kamarádka, kterým věřím, bydlí za hranicemi našeho státu nebo blízko u nich, akorát na druhý straně ČR. Zalíbení najdu vždy v někom, koho nemám šanci mít, protože je buď dvojnásob mého věku (ehm) anebo šťastně zadaný. Anebo jsem si jeho pozvání ven všimla po půl roce (za to se pořád proklínám).
Kým chci být? Nevím. Na jakou školu chci jít dál? Nevím. Kde chci žít? Praha nebo Anglie. Co od života chci? Abych se na jeho konci ohlédla a řekla si, že to stálo za to. Čeho se nechci vzdát? Rodiny, některých z mých přátel a psaní.
To některých z mých přátel zní opravdu zle, ale už dávno vím, že vedle několika z nich se necítím zrovna příjemně, že by mi bez nich bylo lépe, ale neumím se postavit sama za sebe a říkat ne.
To mě posouvá k další otázce. Co se chci naučit? Říkat ne, nevyhovovat všem, dělat věci pro sebe, stát si za svým.
Mám spoustu času dosáhnout toho co chci, kdybych snad věděla, co to je. Ale to číslo, které je přede mnou stále větší, mě děsí. Blíží se to tak rychle, že za týden touhle dobou budu snad pod stolem a schovávat se před časem, protože bude zbývat jen několik desítek hodin a ze mě bude oficiálně plnoletá.
A já vůbec nevím, co si s tím mám počít.

5/365 - Sníh a kousek ze mě

5. ledna 2017 v 21:07 | Míša |  Rok ze slov
Panebože, jak já miluju sníh. Lidi okolo mě si stěžují, že jim sahá po lýtka a že je to mokrý, studený a je jim zima. Ale mně to spíš dává pocit čistoty, alespoň v brzkou ranní hodinu po tom, co čerstvě napadne, dokud auta ještě odpočívají v garáží, ehm. Ale i potom se dá zajít mimo silnici, někam na procházku, a čistota z toho sálá. Žádný chlad okolo mě, chlad ve mně, naopak mám z toho mnohem příjemnější pocit. A když už nebyl na Vánoce, tak teď mi to vyhovuje a doufám, že přes noc napadne ještě více a já budu moct stavět sněhuláky, nebo jít sáňkovat - bez ohledu na můj věk.
Dnešek byl zvláštní den. Moje nálada byla na bodu mrazu a kdokoliv na mě promluvil, ten měl den asi zkažený, nebo alespoň horší, než do té doby. A jakmile jsem došla domů, nálada naopak začala stoupat a já ani nevím, kam celý den zmizel, asi se utopil někde mezi Simple plan a seriálem Awkward, jinak si to vysvětlit neumím. Asi bych měla dělat něco víc, než sledování seriálů.

V noci jsem se vzbudila kolem třetí hodiny ranní a nemohla usnout, má představivost se zase rozjela na plné obrátky, po velmi dlouhé době, utvořila se v ní spousta scén vhodné do nějakého romantického příběhu, tak sladkého, až se člověku kazí zuby jen při pohledu na to, ale myslím, že to stejně někdy použiju, až budu mít zase vhodnou náladu na vytvoření alternativního světa se spokojeným párem, který čelí celému světu, to já dělám ráda, pokud se nezaseknu hned na prvním odstavci - což se taky stává často. Ale opravdu mám chuť na nějaký zimní romantický příběh, ten sníh ve mně vyvolává zvláštní věci.

A taky mám strašnou chuť na koncert. Sestra mě často vytahuje na český interprety, zejména Pavla Calltu a Sebastiana a jo, fakt si to užívám. Vlastně bych si užila koncert snad kohokoliv, mám strašně ráda živou hudbu, atmosféru, lidi, kteří zpívají jediný text a to všechno okolo toho, dokonce třeba i mráz, který teď venku panuje, ačkoliv to už je na hraně snášenlivosti, nejsem si úplně jistá, jestli bych v tomhle koncert ustála.
Moje dnešní Nevím o čem budu psát, je asi u konce, se spoustou nesouvisejících řečí, ale co na tom záleží, já mám splněno a hurá do postele, mějte se hezky :)

4/365 - Střídavá nálada

4. ledna 2017 v 21:01 | Míša |  Rok ze slov
Mám tak strašně divnou náladu.
Ráno jsem vstala s obrovskou nechutí do všeho, ale bohužel mi to nepomohlo a já stejně musela čelit světu. Pak jsem se dozvěděla nejlepší zprávu na světě... Kluk, kterého jsme viděla poprvé a naposled téměř na den přesně před rokem, přijde na mojí (kamarádky) oslavu, uvidíme se přesně po roce a přijde jenom protože tam jde Míša (já). A můj den se nesl ve stejném duchu, střídavě dobrá nálada, střídavě už horší a teď jsem na bodě, kde to je spíš zlý, no.
Včera jsem tu vysypávala, jak je všechno o pozitivním přístupu a o pár hodin později jsem se cítila tak neskutečně sama - a ono to trvá. Lidi, kterým věřím, jsou přinejmenším 300 km daleko a tady nemám nikoho, koho bych mohla obejmout a vysypat mu všechno, dokonce jsem se ani nemohla těšit z toho, když mi kamarádka řekla, že ten kluk přijde kvůli mě, protože si z toho dělala srandu. A já prostě chci někoho blízko, komu budu moct říkat o všem, co mám na mysli, bez smíchu a odsuzování, někoho, komu budu moct věřit.

Nemám ráda tuhle náladu, radši bych to vždy zaspala nebo tak, ale chodit spát v devět hodin je na můj věk trochu divný, nebo možná už zase v pořádku, kdo ví.

V počítači mám soubor, kde píšu, když mám chvilky kreativní nálady a v sobě spoustu emocí, našla jsem tam tohle:
Najít člověka, který vám bude blízko, je těžké. Mít někoho, kdo vás bude poslouchat, kdo se o vás bude OPRAVDUzajímat, bez toho aniž by to byla zástěrka toho, že něco potřebuje. Mít někoho, komu můžete věřit, komu svěříte největší tajemství svého života.
To je to, o čem je život, najít někoho takového a pořádně si to s ním všechno užít, každou minutu prožít, jako by byla ta poslední, naplnit jí vzpomínkami a pocitem, který je to nejlepší, co můžete cítit. Prostě mít pocit, že jste na vrcholu světa, že nikdo není víc, jak vy. Prostě jen cítit ten pocit, který vás naplní, zahřeje a vy se cítíte tak zatraceně šťastní.
Myslím, že to není poprvé, co se cítím takhle, asi to je častější, než bych si přála :)

Doufám, že váš den byl lepší... Mějte se hezky :)

3/365 - Pozitivní myšlení

3. ledna 2017 v 16:37 | Míša |  Rok ze slov
V druhé polovině teď už minulého roku jsem zažívala těžké časy. Zlomila jsem se, ačkoliv jsem si předtím nemyslela, že bych to někdy dokázala, nesnášela jsem se. Strašně moc, při pohledu do zrcadla jsem si přestala říkat, že mám hezký úsměv, ale začala si všímat jediného pupínku na mé tváři. Viděla jsem povislé bicho, velká stehna a někoho, koho nikdo nemůže mít rád. Viděla jsem někoho, koho ani já sama nemůžu mít ráda.
Předtím jsem vždycky říkala, že až mě někdo bude mít rád, tak kvůli tomu, jaká jsem. Opakovala jsem, že vím, že nejsem hubená, ale že jsem spokojená s tím, kdo jsem. A pak se to jeden den zhroutilo, absolutně, jako domeček z karet se mé základy zbořily a já najednou nevěděla, co mám dělat.
Stála jsem před zrcadlem, dívala se sama sobě do očí a říkala si, jak se nesnáším. Začalo to absolutně nevinně, kdy mi kamarádka posílala její třídnu fotku, kde byla polovina holek v croptopu a ona poznamenala, že jedna holka si to nemůže dovolit, protože na to není dost hubená (a podotýkám, že podle mě hubená je) a já nechápala. A asi jsem prostě měla špatný den a tahle maličkost mě popostrčila špatnou a opačnou stranou, než jsem se do té doby ubírala. Vždy jsem říkala, že jsme optimista, že myslím pozitivně, že mám ráda, kdo jsem a že jsem šťastná. Ale zažívala jsem špatné období a tahle věc mě postrčila na okraj. Neměla jsem sílu, neměla jsem chuť, nechápala jsem, jak mě může mít někdo rád.
Tak jsem začala cvičit, přestala jíst devadesát procent věcí a hlavně se distancovat od lidí, které mám ráda. Pamatuji si, jak jsem se s tím po několika týdnech svěřila své nejlepší kamarádce, která bydlí dost daleko na to, aby nemohla přijít a vynadat mi, prostě jsem jí to napsala, protože se to všechno začalo rozpadat, protože jsem jí sotva odpovídala na zprávy, protože příliš naléhala. A ona mi řekla, že nechápe, jak si to můžu myslet, že jsem nejlepší člověk na světě - a to mě rozbrečelo daleko víc, než cokoliv předtím, ale nebyly to slzy jsem ráda, že jí mám. Spíš to bylo typu nechápu, jak si to o mně může myslet, nechci ji dál tahat za nos. Po měsíci jsem viděla malou změnu, byla jsem ráda, že se sebou něco dělám, pak jsem onemocnila a tam má snaha skončila, postupně moje špatné období přestalo a jsem za to ráda.
Ale proč tohle všechno píšu... Je to vše o přístupu, ne o někom dalším. Jde o to, jak se na svět díváte vy, z čeho máte radost, co si příliš připouštíte k tělu. V posledních dnech jsem strašně šťastná, chodím ven každý den a všímám si toho, co mám na světě nejradši a tím je nebe, příroda, vzduch. To mi dělá radost, to mi dodává energii a chuť do života. Taky jsem šťastná, protože ze sebou zase něco dělám a dělám to jen kvůli sobě, proto by mi to mohlo vydržet. Ačkoliv mě ruce bolí při každém pohybu a moje stehna na tom nejsou taky nejlépe, ale miluju bolest, kterou cítím po cvičení. Koukám se na věci, které mě dělají šťastnou a snažím se nevšímat věcí, které mě lehce dokáží rozhodit. V tom je to kouzlo šťastného života, jen ve vás a ve vašich myšlenkách.

2/365 - Nejen literární hrdina

2. ledna 2017 v 20:40 | Míša |  Rok ze slov
Rozbouřená hromádka hormonů.
Tak bych dnešek, nebo sebe dneska, popsala několika slovy. Motýlky okolo žaludku, slzy v očích, později i na tvářích, hloupý úsměv na rtech a to všechno jen kvůli knižní postavě. Moje romantické já, zalezlé nějakou dobu už hodně hluboko, vystrčilo své růžky na povrch a nechalo mě pro jednou zase nepřipravenou čelit tomuhle světu - ještě, že v takovýhle případech, tu máme ten knižní. Ještě, že jsem dneska měla čas se na osm hodin zavrtat do své postele a hltat jedno slovo za druhým, nevnímat čas ani hromadu přicházejících zpráv na sociální sítě, prostě jen být sama - a s romantickými představami mojí oblíbené autorky, která své představy umí napsat tak, že se to stává i mými představami.
Najednou netoužím po princi na bílém koni, ale po muži s tím nejjasnějším modrým pohledem,který nedává najevo pocity, který je uzavřený a zničený svou minulostí... A ne, nemluvím o Padesáti odstínech, ačkoliv i pro mě popis hlavního hrdiny ze začátku dost připomínal hrdinu téhle série. Mluvím o knížce Ugly love (v překladu Odvrácená tvář lásky), od Colleen Hoover. Ta ženská snad umí čarovat. A to jen pomocí slov.
Anebo je to možná tím, že hlavní hrdina, Miles, má přesně takové oči, jako Honza. Modré, nejjasnější, které vypadají, jako by o vás věděly všechny, jako by viděly až na dno vaší duše, přesně takové, od kterých nemůžu odtrhnout svůj pohled a nemůžu se přestat donutit nemyslet na ně. Panebože, příliš zabíháme do mého soukromí.
To byl můj den, no. Strávený v posteli s literárním hrdinou, se spoustou slz a hroznového vína (protože moje snaha hubnout mi zakazuje brambůrky, kterými bych se asi normálně ládovala, kdyby mi snad ještě chutnaly), s myšlenkami na mé kluky z okolí, na mé vlastní hrdiny a na mé hormony, které samy neví, co se sebou.
A taky jsem včera večer cvičila tak, že dneska jsem při každém pohybu vnímala bolest stehen - ale ani to mi nezabránilo v zimní procházce, zatím jsem na sebe pyšná. A zítra návrat do reality, bohužel.
Ale mám za sebou druhý den tohohle projektu, spokojená se svými slovy, spokojená se svým životem, pořád naplněná spokojeností a jakousi nadějí, s trochou zmatku a motýlky v břichu, s produktivní náladou a touhou ťukat do počítače další svá slova a to asi i udělám, nepotřebuju jít spát tak brzo, zítřek zvládnu i s kruhy pod očima, nečeká mě setkání s někým, na koho bych chtěla zapůsobit, jestli to dává smysl. Ráda si vymýšlím příběhy a dávám je do souborů v počítači, málokdy zveřejňuju svá slova a když už, tak rozhodně ne s mou identitou. Ráda bych psala, v budoucnu, tvořila příběhy, které lidi snad dojmou tak, jako to dokáže Colleen a její věci se mnou - od ní bych četla i nákupní seznam (jak napsal John Green v Hvězdy nám nepřály).

1/365 - Předsevzetí

1. ledna 2017 v 21:38 | Míša |  Rok ze slov
Nejsem člověk, který by si dával novoroční předsevzetí, věřil, že nový rok změní všechno, nejsem ten, kdo by si dával hromadu cílů a doufal, že se to stane. Ale přesto jsem podlehla tlaku sociálních sítí a spousty motivačních řečí, na kterých je vlastně pořád to stejné omílané dokola: Nový rok, nový začátek, nový život, nový ty.

Tak prosté, tak naivní.

Ovládla mě dnes kreativní nálada, celým mým tělem - a hlavně konečkami prstů - mi proudila energie, touha něco vytvořit a dát někam to, co mnou tak hýbe. A protože moje kreativita se chce vždy vybít rychlým ťukáním do klávesnice, tak proč se o to nepodělit s někým, koho třeba tenhle celý koncept a řeči naprostého cizince zaujmou. A tak jsem tady, první lednový den a zároveň první den roku 2017 (kdyby to někomu uniklo), se spoustou řečí, o které nikdo nestojí, ale já je toužím psát.

Nový rok, spousta možností? Proč čekáme vždy na něco nového, než začneme s tím, co chceme? Nový rok, nový měsíc, nový den. ƒƒƒ"Od zítřka začnu cvičit," "Zítra se mu konečně omluvím," "Příští měsíc už opravdu budu šetřit a neutratím svou výplatu hned první den," a tak dále. Proč neříkáme "Tu čokoládu nechci, hubnu, od teď," ... A tímhle jsem si pravděpodobně odpověděla sama. Když chceme něco udělat, musíme to udělat hned, ne čekat na nový cokoliv.
Nemám předsevzetí, ale přesto bych splnila ráda pár věcí...
1. Ráda bych se na tenhle projekt nevykašlala hned druhý den
2. Asi bych ráda zhubla, ale ty čokolády vedle mi nepomáhají.
3. Ráda bych byla sama sebou - ať to znamená cokoliv.

Je tu spousta věcí, co se sebou člověk chce udělat, ale nikdy nenajde čas nebo odvahu - anebo se na to prostě jen vymlouváme, každý z nás, ruku na srdce, kdo z vás si někdy řekl, že to počká? Ačkoliv nejsem člověk, co si dává předsevzetí - nebo jím nechci být -, kdo nevěří na nový začátek, protože je nový rok, ale přesto by dnešek mohl být vaším novým začátkem. Nebo zítřek, pozítří, nějaký náhodný den v květnu. Jakýkoliv den může být vaším pomyslným začátkem.
Ale ještě lepší je, když nový začátek není potřeba. Být spokojený se svým životem, s tím, kdo jsme, to by měl být cílem každého. Mít vše, co si kdy přál, netoužit po malichernostech a být spokojený.

Krom kreativní nálady, o které jsem už mluvila, mnou cloumala láska. Ne láska ke konkrétnímu člověku, ale láska k celému světu, ke všemu a ke všem. A pak jsem si přečetla články o tom, co se včera stalo v Istanbulu, a láska přešla. (Haha.) Venku je to naprosto kouzelný, když pomineme mráz, který se dostane i tou nejmenší škvírou člověku pod kůži. (Hlavně když se ten člověk pokouší o super fotky, aby měl co dát na internet.) Ale ten pohled je k nezaplacení, bílá zem a hlavně bílý porost, lesy a všechno běžně zelené, je v novém kabátě naprosto dech beroucí a ta čistá pokrývka kolem způsobí, že i vy se cítíte tak nějak čistě - když už ne jindy.