3/365 - Pozitivní myšlení

3. ledna 2017 v 16:37 | Míša |  Rok ze slov
V druhé polovině teď už minulého roku jsem zažívala těžké časy. Zlomila jsem se, ačkoliv jsem si předtím nemyslela, že bych to někdy dokázala, nesnášela jsem se. Strašně moc, při pohledu do zrcadla jsem si přestala říkat, že mám hezký úsměv, ale začala si všímat jediného pupínku na mé tváři. Viděla jsem povislé bicho, velká stehna a někoho, koho nikdo nemůže mít rád. Viděla jsem někoho, koho ani já sama nemůžu mít ráda.
Předtím jsem vždycky říkala, že až mě někdo bude mít rád, tak kvůli tomu, jaká jsem. Opakovala jsem, že vím, že nejsem hubená, ale že jsem spokojená s tím, kdo jsem. A pak se to jeden den zhroutilo, absolutně, jako domeček z karet se mé základy zbořily a já najednou nevěděla, co mám dělat.
Stála jsem před zrcadlem, dívala se sama sobě do očí a říkala si, jak se nesnáším. Začalo to absolutně nevinně, kdy mi kamarádka posílala její třídnu fotku, kde byla polovina holek v croptopu a ona poznamenala, že jedna holka si to nemůže dovolit, protože na to není dost hubená (a podotýkám, že podle mě hubená je) a já nechápala. A asi jsem prostě měla špatný den a tahle maličkost mě popostrčila špatnou a opačnou stranou, než jsem se do té doby ubírala. Vždy jsem říkala, že jsme optimista, že myslím pozitivně, že mám ráda, kdo jsem a že jsem šťastná. Ale zažívala jsem špatné období a tahle věc mě postrčila na okraj. Neměla jsem sílu, neměla jsem chuť, nechápala jsem, jak mě může mít někdo rád.
Tak jsem začala cvičit, přestala jíst devadesát procent věcí a hlavně se distancovat od lidí, které mám ráda. Pamatuji si, jak jsem se s tím po několika týdnech svěřila své nejlepší kamarádce, která bydlí dost daleko na to, aby nemohla přijít a vynadat mi, prostě jsem jí to napsala, protože se to všechno začalo rozpadat, protože jsem jí sotva odpovídala na zprávy, protože příliš naléhala. A ona mi řekla, že nechápe, jak si to můžu myslet, že jsem nejlepší člověk na světě - a to mě rozbrečelo daleko víc, než cokoliv předtím, ale nebyly to slzy jsem ráda, že jí mám. Spíš to bylo typu nechápu, jak si to o mně může myslet, nechci ji dál tahat za nos. Po měsíci jsem viděla malou změnu, byla jsem ráda, že se sebou něco dělám, pak jsem onemocnila a tam má snaha skončila, postupně moje špatné období přestalo a jsem za to ráda.
Ale proč tohle všechno píšu... Je to vše o přístupu, ne o někom dalším. Jde o to, jak se na svět díváte vy, z čeho máte radost, co si příliš připouštíte k tělu. V posledních dnech jsem strašně šťastná, chodím ven každý den a všímám si toho, co mám na světě nejradši a tím je nebe, příroda, vzduch. To mi dělá radost, to mi dodává energii a chuť do života. Taky jsem šťastná, protože ze sebou zase něco dělám a dělám to jen kvůli sobě, proto by mi to mohlo vydržet. Ačkoliv mě ruce bolí při každém pohybu a moje stehna na tom nejsou taky nejlépe, ale miluju bolest, kterou cítím po cvičení. Koukám se na věci, které mě dělají šťastnou a snažím se nevšímat věcí, které mě lehce dokáží rozhodit. V tom je to kouzlo šťastného života, jen ve vás a ve vašich myšlenkách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 xaella | Web | 3. ledna 2017 v 20:59 | Reagovat

Je dobře, že jsi se z toho dostala. I já jsem zjistila, že být šťastná je vlastně mnohem jednoduší, než se může zdát. Myslím, že máš naprostou pravdu... A je skvělé, když to děláš pro sebe. Bohužel, jak zmiňuješ, že si všímáš toho, co máš ráda - hodně lidí tyhle věci přehlíží a přehlíží maličkosti, jenže o čem jiném ten svět je? A spousty věcí si lidé neváží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama