Březen 2017

84/365

25. března 2017 v 21:39 | Míša |  Rok ze slov
Víte čím jsem posedlá? Buzzfeedem. Ty jejich videa absolutně žeru a protože aktuálně nemám nic, co bych sem chtěla dát, dám sem právě moje oblíbené video, u kterého se dokonce i na mé tváři objevil úsměv, tak si ho vychutnejte :)


82/365

23. března 2017 v 21:10 | Míša
Mám tak strašně zlý pocit, včerejší úspěšný den a pětidenní maraton bez brečení jsou u konce a já jen bych potřebovala někoho, komu můžu všechno říct a svěřit. Jsem plná emocí a potřebovala bych to dát pryč, jenže na to nemám lidi, to zní jak mafie, haha.

Dnešek nebyl úspěšný, dneska jsem naštvaná na idioty, který si nevidí do pusy, na celý svět a hlavně na samu sebe, ale to jsem tak nějak pořád. Dneska se jen posílily pocity sebenenávisti, tak já žiju, jak na houpačce, někdy je sebenávisti méně, někdy více.

Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, než já (což není tak těžký) :)

81/365 - Úspěšný den

22. března 2017 v 21:15 | Míša |  Rok ze slov
Touhle dobou už běžně ležím v polospánku, ano, ve čtvrt na deset, ale středy mám trochu náročnější a tak sem píšu v tuhle pozdní hodinu (pozdní asi jen pro mě). Dnešek beru jako úspěšný den z toho důvodu, že je to pátý, co se mi povedlo vydržet s jakousi podobou úsměvu na tváři. A taky jsem poprvé v životě hrála minecraft, hallelujah, Bůh žehnej mé kamarády... Pořád nechápu smysl té hry, ale dejme tomu, zabavila jsem se na 30 minut z angličtiny, pak se divím, že mi to nejde tak, jak bych si přála (V tomhle případě to výjimečně znamená dvojka, ne čtyřka, angličtina je snad jediný předmět, který zvládám.)

Co bych dál z dneška vyzdvihla, hm... Cvičila jsem tolik, že sotva stojím na nohou a nemůžu se dočkat mojí dokonale měkké postele, která mě pohltí a já budu most spát dlouhých 8 hodin, snad. To je jediný, na co teď myslím, zítřejší písemky jsou mi tak nějak jedno, alespoň teď, protože prostě postel a sny a mám pocit, že jen co dolehnu, tak spím jako zabitá. Ale jsem na sebe pyšná, za to cvičení myslím.

A protože tou postelí teď žiju, tak se s vámi loučím a doufám, že zítra najdu obsáhlejší téma ke článku.
Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, než já :)

80/365 - Cokoliv

21. března 2017 v 20:40 | Míša |  Rok ze slov
Dneska mám naprosto úvahovou náladu, kdy bych potřebovala nějaké téma a já bych o tom polemizovala ze všech možných stran, zkoumala každý aspekt, vše, co se tématu týká... Jenže žádné téma zadané nemám a sama jsem nějak neschopná ho najít. Tak zkusím napsat tak nějak vše, co mi jde hlavou, snad konečně něco, co má větší smysl, než moje negativní myšlení.

Viděla jsem na We♥It obrázek, který přesně nevím, jak zněl, ale bylo to něco ve smyslu toho, že nemáme nahotu vnímat sexuálně. A já s tím nesouhlasím... Od kdy je v pořádku promenádovat se po ulici sotva zakrytá? Já nevím, možná je to tím, že žiju tady a v Česku jsou lidi netolerantní a strašně stejný, jestli víte, jak to myslím. Cokoliv se vyhývá normálu je tady špatně a lidi na to poukazují, možná jsem, bohužel, jedna ze stereotypních lidí, ačkoliv mi asi většina věcí nevadí... Nevadí mi různé styly oblékání, které se po světě považují za normální, ale trpké Česko to prostě tak nevnímá, ale nahota podle mě není úplně v pořádku, ne na veřejnosti.

Miluju hudbu, kdo by to byl řekl. Poslední dny jsou sluchátka věcí, bez kterou se neobejdu a snažím se tím přehlušit všechno, zejména mé myšlenky, a fakt to funguje, už jsem asi 3 dny nebrečela, zázrak. A jsme zpátky u mých negativních myšlenek... Abych přešla k něčemu lepšímu, dnes mám dobrý pocit z mého výkonu při každodenním cvičení, já to neflákala! Dobře, musela jsem se pochlubit, trochu.

Na závěr vám sem hodím nějakou skvělou písničku, protože já tím žiju... A tahle je ta, která si mě naprosto, absolutně získala.

Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, jak já :)

79/365 - Já

20. března 2017 v 18:59 | Míša |  Rok ze slov
Než se plně vrhnu na učení (což v praxi znamená na mobil, mezitím co před sebou budu mít otevřenou učebnici, ale ani se do ni nepodívám), je na čase nový článek, která bude oficiálně o mně, ne že by po tom snad někdo toužil, ale vždy je zajímavé napsat charakteristiku sama sebe, tak se o to pokusím.

Jsem Míša, jak jste si mohli již všimnout. Jednoduché běžné jméno, které přesně vystihuje, jaký jsem člověk, naprosto běžný, bez výjimečných vlastností, nebo snad dokonce talentu. Je mi osmnáct let, článek, ve kterém jsem tak rozebírala, že se toho věku bojím, je jen o kousek níž, než tenhle. A když se to stalo, nenastala žádná změna, krom té, že jsem se přestala bát objednávání alkoholu na plesech (ano, fakt existoval člověk, která v sedmnácti se bál říct o alkohol), takže se to trochu rozjelo a můj život se v tomhle ohledu snad posunul na chvíli ke krásným momentům.
Jsem introvert a můj způsob vyjadřování je srozumitelnější skrz psaní, což je možná důvodem, proč mám více přátel přes internet, než v reálném životě. A opravdu, jsou to opravdový, reálný přátelé, za které bych dala ruku do ohně a jsem si jistá, že i oni za mě.
Psaní. Další věc, kterou jste o mně mohli již zjistit. Mám psaní fakt ráda, trávila jsem dny tvořením alternativních vesmírů s neexistujícími hrdiny, spousotu lásky a překážek, jenže ta doba asi přešla? Nebo ne, tak bych to neřekla, psaní pořád miluju, ale tak nějak nemůžu najít inspiraci, možná to je tím, že ani sama nevím, kdo jsem já, natož tvořit nové lidi. Ale dřív jsem opravdu dokázala u otevřeného Wordu sedět hodiny a ťukat do klávesnice nová slova. Teď mi to dělá trochu problém, ale snažím se, mám pocit, že tenhle blog by mi s tím trochu mohl pomoct.
Co dál o sobě můžu říct... Pracuji na sebevědomí. Dostala jsem se do bodu, kdy se fakt nemám ráda, tak se snažím, aby bylo něco, co bych mít ráda mohla. Ne že by mi to úplně šlo, vlastně zažívám nejhorší měsíce v životě, ale já říkám, že dokud se snažím, tak je to dobrý. Jakmile přestanu, můžete o mně začít mít strach.
Kdyby se někdo chtěl na něco zeptat, odpovím, ale už opravdu nevím, co o sobě říct.
Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, než já :)

78/365 - Rok bez tří měsíců

19. března 2017 v 15:17 | Míša |  Rok ze slov
Co třeba z roku ze slov udělat "Rok bez třech měsíců ze slov"?
Tehdy na začátku, když jsem tenhle blog začala, jsem byla plná naděje, optimismu a odhodlání. Pak se mi rozbil počítač, který byl měsíc v opravně, já jsem onemocněla a pak jsem si říkala, že to nemá cenu. Ale ono má, no ne?
Dva měsíce, co jsem článek nenapsala, bylo hodně hektických. Zažila jsem nejkrásnější noc ve svém životě, tancovala jsem na plese svůj první ploužák s klukem (ano, v osmnácti letech) a od té doby to jde jen dolu z kopce a já se snažím zjistit, kdo jsem.
A nedaří se mi to. Nevím, kdo jsem, kdo chci být a co se svým životem. A z optimisty, kterým jsem před nějakou dobou byla, se stal člověk, který slovo šťastný zná jen z doslechu. Snažím se, to je moje odpověď na otázku o tom, jak se cítím. Příliš mnoho tlaku z okolí i ze mě, příliš mnoho nároků, příliš mnoho všeho. A já se snažím se zvednutou hlavou kráčet vstříc mému osudu, ačkoliv absolutně nevím, jaký osud to je.
Jsem úplně mimo, nikdy jsem nechápala ty obrázky, že člověk ohodí masku jakmile se ocitne doma, ale tak nějak už chápu... Vždy, než nastoupím do autobusu směrem škola, se musím nadechnout a přinutit k úsměvu. Dneska mám relativně dobrý den, neproklínám sebe samu ani okolí. Ale tyhle dny netrvají dlouho.
Doufám, že třeba někdo tenhle web ještě navštíví. A doufám, že já ho ještě navštívím.

Chci vám to vše vysvětlit. A nejen kvůli vám, ale chci to ze sebe dostat a protože oficiálně nemám nikoho, komu věřím, tohle je svět plný anonymních lidí a jo, sem to napíšu.
Začalo to tím, že jsem asi zase podlehla klukovi, o kterém jsem si myslela, že prostě už ne. Vlastně tímhle to nezačalo, to se děje aktuálně, ale... Jeho modré oči mě absolutně zabíjí, po třech letech, kdy měl zájem on o mě, mám zájem já o něj. Ale dva a půl roku má šťastný vztah a já jsem za něj ráda, samozřejmě, protože je to skvělý kamarád, ale to je ono, kdyby neměl tyhle oči, ten úsměv, ten humor, tak by byl mnohem lepší kamarád, chápete?
Horší věc je ale ta, že nesnáším samu sebe. O tom už tu článek byl, že? O tom, jak nesnáším, jak vypadám. Ale posunulo se to, každý večer trávím přemýšlením o tom, jak je všechno na hovno, odpusťte mi ten výraz. Nemám komu věřit, úplně jsem ztratila důvěru v mé přátele a to jsou to nejlepší lidi na světě a asi si mou důvěru zaslouží, ale já to nedokážu nikomu říct, nevím. Nechápu, jaký význam má moje existence na tomhle světu, nemám mu co nabídnout. Pořád nesnáším, jak vypadám, ale horší je to, kým jsem. A to jsem řešila cleou tu dobu, co jsem tu nebyla, možná je to tak lepší, protože depresivita ze článků by na vás dýchala tolik, že byste sami tuhle náladu chytli a to bych nechtěla.
Mějte se hezky, nebo alespoň lépe, jak já :)